Sepsat pár slov na toto téma mne přiměla kamarádka porodní asistentka, která byla překvapená, že hned na první návštěvě své klienty „svlékám“ do spodního prádla… Nuže, pojďme si vstupní vyšetření trochu osvětlit. Naši práci lze přirovnat k práci detektiva – bohužel nevím, jak přesně detektiv pracuje. Moc ráda chodím na túry, zkusím tedy naši práci přiblížit tímto způsobem.
První dojem
Když se setkáváte s někým poprvé, během chvíle si uděláte první dojem. My fyzioterapeuté to máme malinko jiné – koukáme už ode dveří, co nás na první pohled tak zvaně cvrnkne do nosu. To, jak vstupujete, svlékáte kabát, zouváte se, nám může poskytnout cennou informaci. O čem? Inu už v tuto chvíli o tom, co vás trápí, nebo co by mohlo být klíčem k tomu, s čím k nám přicházíte do péče. Tyto signály nám pomohou odhadnout, jaká asi bude naše společná cesta za vaším „uzdravením“. Očima turisty – čekají nás kopečky nebo rovinka; krátká procházka či několikadenní přechod?
Výslech?!
Dále přichází na řadu dialog - odebírání anamnézy. Tato část může někdy působit jako výslech. Ptáme se na spoustu věcí z vaší současnosti, minulosti i rodinné historie, abychom si udělali lepší obrázek o tom, jaké máte vy a vaše tělo pohybovou i rekonvalescenční historii. Občas se dotazujeme na zdánlivě nesouvisející věci či intimní témata. Vše děláme proto, abychom si vytvořili co nejpřesnější mapu terénu, se kterým budeme pracovat – společně se pohybovat.
Odložte si prosím…
Následuje část zvaná aspekce, tedy vyšetření pohledem. Máme-li s něčím pracovat, potřebujeme to vidět, byť tato část nemusí být každému příjemná. V předchozím kroku jsme si vytvořili mapu terénu. Teď koukáme po pomyslných značkách na stromech, které vyznačují naši možnou trasu. Tedy hledáme místa, která nemají svoji pohodu – kam budeme sahat. Také pátráme po tom, co je stabilní a ve svém optimu – bezpečné místo, ze kterého můžeme vyrážet na naši cestu (a kam se můžeme kdykoli vrátit).
Jaký palce? – Aha palpace!
Palpace znamená vyšetření pohmatem. V předchozích částech jsme si vytvořili nějaké domněnky, teď si potřebujeme ověřit, které jsou správné. Také zjišťujeme to, na co vy nám nemůžete odpovědět – například jaký je objektivně rozsah v kloubu, jaké je napětí v daném místě a podobně. U těhotných maminek si potřebujeme sáhnout na uložení miminka. Vždy prohmatáváme jizvy, protože i něco pohledem tak maličkého, jako je jizva po laparoskopii, může dělat velkou neplechu v pohybovém aparátu. Když se vrátím k našemu turistickému přirovnání – v tuto chvíli jsme na rozcestnících, které nám řeknou, kudy se vydat.
Proč se tu mám procházet ve spodním prádle – to jsme na nějaké módní přehlídce?
Někdy po vás ještě chceme, abyste se nám prošli ve spodním prádle nebo udělali nějaký pohyb. Můžeme vás požádat, ať zvednete ruce nad hlavu, ukážete sed-leh, výpad… Ne, nekoukáme se, jestli jste vhodný objekt pro focení do magazínu, ale zjišťujeme, jak se vaše tělo chová v pohybu a zátěži. Takže jdu-li po nějaké trase, toto by mohlo být přesnější prostudování možností samotného rozcestníku – sice jdu po žluté, ale půjdu trasu, která má do cíle 5km nebo 25km?
Samotná terapie
Nyní se můžeme vydat na cestu, kterou jsme si po zvážení terénu, ukazatelů a rozcestníků zvolili. Většinou je každá terapie jiná. Může zahrnovat měkké techniky, tedy to, co většina lidí označí jako masáž. Je to práce s měkkými tkáněmi (kůže, podkoží, fascie, svaly, šlachy, vazy), aby byly v optimální formě. Dále můžeme mobilizovat, to asi znáte jako pověstné „křupnutí“. Ve skutečnosti ke křupnutí nemusí dojít a přesto má mobilizace efekt – snažíme se pohnout skloubením dvou kostí (velký efekt této terapie může být cítit po sundání sádry). Cvičení nebo nácvik nějakého pohybu (i třeba „jen“ dýchání) znamená již blížící se konec terapie/cesty.
Tím, že vás učíme, jak se pohybovat, nabízíme vašemu tělu lepší možnost fungování. Pamatujte si proto, že vaše domácí ne-cvičení je jen vaše zodpovědnost k vlastnímu tělu. My nejsme učitelé ve škole, ani šéfové zadávající pracovní úkoly. My vám dáváme příležitost a je na vás, jestli a jak ji využijete.
Závěrečné ohlédnutí
Jakmile je terapie u konce, ještě jednou se na vás podíváme – takové ohlédnutí se, jakou cestu jsme vlastně ušli. Zeptáme se vás, jak se cítíte, a zodpovíme vaše dotazy. Nebojte se ptát! Je důležité, aby vám volba „naší trasy“ dávala smysl a vy jste věděli, co a proč cvičíte. V opačném případě přirozeně nebudete mít motivaci.
Snad jsem vám naši práci trochu přiblížila. Těším se na naši budoucí spolupráci!
