část I. - hranice fyzické, psychické, osobní…
Než budete číst dál, zkuste se pro sebe zamyslet, jaké jsou vaše hranice a k čemu slouží?
Ve světě kolem nás jsou fyzické hranice očím celkem znatelné - konec chodníku, stěna budovy, hranice louky a lesa, koryto řeky… to jestli je respektujeme je samozřejmě věc druhá.
Naše těla mají taky své hranice. Po fyzické stránce se můžeme bavit o našich křivkách a tvarech, které ohraničuje naše kůže. Pokud nemáme neurologickou poruchu, jsme schopni vnímat své tělesné schéma. Někdo je v tomto vnímání citlivější a pozornější, někdo naopak svému tělu nevěnuje pozornost. První typ člověka může mít oproti tomu druhému výhodu, že zaznamenává dříve signály z těla. Pokud je dokáže poslechnout a následovat, má šanci se vyhnout zdravotním komplikacím plynoucím například z únavy, dlouhodobého stresu, nebo fyzického přetížení…
Do fyzické kategorie bych ještě zařadila limity naší kondice. To jak je naše tělo trénované nastavuje hranici toho, co zvládnu. Aneb nepoběžím maraton, když jsem nikdy neběhala ani neprováděla žádnou vytrvalostní činnost… jako zkusit to můžu, že jo! Můžu krátkodobě překročit limity svého těla, ale bude to pro mne dost náročné a budu potřebovat velký čas na rekonvalescenci.
Další skupinou je mentální kapacita. Někdo je schopen pamatovat si i nejmenší detaily všeho, co kdy zažil, viděl slyšel…druhý si matně vybaví milníky svého života. Ženy obvykle zpracovávají “tisíce” myšlenek najednou - muži se většinou zaměří na jednu. Pro zobecnění je to kvantum informací, které dokáže náš mozek zpracovat. Plus je dobré si uvědomit, že náš mozek a nervová soustava denně zpracovávají obrovské množství podnětů sluchových, zrakových, chuťových, pachových, hmatových i informačních. Pro některé znamená odpočinek to, že si pustí seriál, nebo sjíždí sociální sítě - jenže to není odpočinek pro naši nervovou soustavu, protože stále musí reagovat. Běžný člověk je denně pod tlakem povinností a časovým presem. Snadno se pak může stát, že překročí kapacitu svého nervového systému nebo i mentální kapacitu. To se může projevovat opět různě: bolestí hlavy, únavou či naopak nespavostí, těkavostí myšlenek a roztříštěnou pozorností, vyhořením...
A co naše osobní hranice? Hranice toho, co si ještě nechám líbit v chování druhých vůči mé osobě. To se dostáváme do témat "hodných kluků a holek" nebo naopak rebelů a provokaterů a dalších zástupných, řekla bych až archetipálních, označení. O své tělo ještě nějakým způsobem pečujeme, ale někdy naše psyché je opomíjená. Zapomínáme na to, že já sám/sama jsem pro sebe na prvním místě a potřebuju se postarat o své potřeby. Až jsem dostatečně zabezpená já, můžu věnovat péči druhým. Ale i zde je dobré vědět, co je pro nás ještě v pořádku a co už nikoli. Překračování nebo i nevytyčení našich vlastních hranic nás může vláčet životem nejen ve vztazích, ale i v nemoci či bolestech na těle. Nutno poznamenat, že ovlivnění je i opačné - pokud máme odpojení od našeho těla, může nás potrápit nejedna psychologická diagnóza.
část II. - hranice profesní
Člověk je tvor komplexní a složitý. Jeho prožívání života ovlivňuje velké množství faktorů. To jak se s nimi vypořádá je také dáno jeho vlastní kapacitou zvládat danou oblast.
Z pozice fyzioterapie když si vezmeme člověka jako bio-psycho-socio-spirituální model, se kterým pracujeme, je hodně dobré si uvědomit nejen hranice hmatatelné (tady mi končí ruka/noha/hlava…), ale právě ty nehmotné. Mnozí terapeuti si stěžují, že je klient nespolupracující, že nechce cvičit apod. Podíváme-li se na jeho hranice, tak si možná dokážeme uvědomit, že:
jeho mentální kapacita je tak přetížená a zaměřená jiným směrem, že našim odborným termínů či popisu cviku vůbec nerozuměl.
jeho vnímání tělesného schématu je velmi malá, tím pádem nedokáže ovládat své tělo tak, jak bychom z pozice terapeuta chtěli.
️jeho nervová soustava je tak přetížená, že už nemá prostě kapacitu zpracovávat cokoli dalšího.
Stejně tak se můžu na druhého člověka dívat i z pohledu normálního soužití:
🕺možná, že můj muž nemyslí na milion věcí, protože na to prostě nemá kapacitu.
💃 možná, že moje žena se mnou nepojede odpoledne na kola, protože má jiný tělesný komfort a potřeby.
Možná není problém v tom, že člověk “nechce”…
️…možná je problém v tom, že prostě “NEMŮŽE”.
Kromě přístupu ke klientovi, je ještě dobré se podívat na hranice našich schopností a možností profesních. Pokud mám ráda svoji práci, je (aslespoň pro mne) jasné, že se v ní zdokonaluju a prohlubuju znalosti. Každý děláme chyby a ta chyba nám může ukázat místo, kde se ještě dál mohu zlepšit a nebo také místo, kde moje kapacita končí. Tam kde končí moje profesní hranice vzniká prostor pro spolupráci s dalším odborníkem. Aneb nebudu někomu radit, jak se stravovat, když jsem možná přečetla jednu knihu o výživě. Můžu, terapeuticky spíš musím, mít povědomí o různých oblastech dalších variant přístupů k lidskému zdraví, ale neznamená to, že budu odborníkem na vše. Respektuji svoje hranice, mohu se dále rozvíjet a rozšiřovat je, avšak stále platí, že opravdu kvalitní terapii mohu nabídnout jen vrámci svého pole působnosti. I proto je pro nás terapeuty nezbytná spolupráce a já jsem moc šťastná, když vzniká a funguje síť mezioborové spolupráce!
Když bychom se dále zamýšleli, jistě bychom našli další oblasti našich životů, kde jsou hranice podstatné. Jedním z nich je téma výchovy, ale v tomto tématu jsem příliš krátce na to, abych mohla něco smysluplného napsat. Jak jste na tom vy se svými hranicemi?