Vyhledat

O jemné práci aneb proč rutinně nemobilizovat kostrč

Aktualizováno: 6. 3.

Milé klientky a kolegyně pečující o těhotné,

od ukončení školy se mi moc líbí práce s těhotnými ženami. Proč? Protože to byl první krok ve směru k rozvíjení jemnosti v mé práci. Na škole jsem dostala základy pro svou práci, které v mých očích byly moc hrubé. Přes studium thajské masáže, která také nepatří k nejjemnějším technikám, jsem se ale dostala k péči o těhotné ženy. V této oblasti mi zoufale chyběly informace, takže jsem se vydala na další cestu za moudrostí a zjemňováním. Nejprve šlo o kurzy pro fyzioterapeuty, dále také kurzy pro porodní asistentky a duly, posléze přišly zkušenosti z vlastní praxe. Právě díky vzdělávání se obdobně jako v jiných oborech my fyzioterapeuti specializujeme. Někomu vyhovuje (v mých očích) hrubší práce, někoho baví práce s přístroji a pomůckami, jiný se snaží o jemnější přístup. Každý terapeut je originál, stejně tak jako každý klient je unikátní. Proto i naši klienti musí hledat terapeuta, který sedne potřebám jejich těla. Neexistuje jediný správný terapeut a taktéž není jediný správný postup. Někdy je třeba síly, jindy jemnosti a občas od každého trochu – tak, aby výsledek byl optimální pro daného člověka.


Naše doba se mění a my s ní – je mnohem rychlejší, je na nás kladeno více požadavků, které musíme stihnout. Náš nervový systém je celodenně bombardován informacemi, které musí zpracovávat, a to nemluvím pouze o stresu v práci, případně rodinném soužití, ale též o milionech reklam, hlukovém a světelném smogu, zářících obrazovkách, které nám poskytnou několik informací během vteřiny 24hodin denně. Nejsem odborník na výživu a životní prostředí, ale myslím, že nám všem je jasné, že oproti našim prarodičům i rodičům jsme obklopeni nižší kvalitou. Vše toto (shrnuto ve zkratce) ovlivňuje nás jako celek a naše systémy jsou přetížené. Důležitá věc, kterou si často klienti a někdy ani sami terapeuti neuvědomují, je, že i (fyzio)terapeutický vstup je svým způsobem pro tělo zátěžový. Je to totiž další informace či situace, kterou musí tělo jako celek řešit. A nyní se oklikou dostávám zpět – co asi udělá s přetíženým systémem hrubý vstup, ačkoli je na anatomicky správném místě? Odpověď je trochu komplikovanější, možná si pro zjednodušení můžeme představit napnutou gumu – pokud ještě více zatáhneme, může se stát, že se guma dostane do ještě většího napětí a vydrží; možná pouze některé její části povolí a ona ztratí elasticitu – tedy možnosti vrátit se do svého původního tvaru; možná guma praskne – částečně, nebo úplně celá; a možná nám prostě vystřelí z ruky. Ať už dojde k jakékoli variantě, je to něco, co systém gumy musí řešit a může vyhodnotit jako zátěžový a traumatizující. Celostní přístup by se na napjatou gumu podíval jako na celek – opět v tomto zjednodušeném modelu – kde začíná a kde končí, co vytváří její pnutí a PROČ, po vyhodnocení „proč“ zkusí gumě nabídnout snížení tahu, dost často úplně z jiného místa, než které gumu nejvíce trápí. To vše se děje v respektu k možnostem daného systému a v jemnosti.


Co to vlastně je ona jemná práce? Honosně se nazývá prací bio-psycho-sociální, tedy zahrnující ideálně všechny aspekty lidského systému. V praxi to znamená, že musíme poslouchat jak klientova slova, tak jeho tělo. Ve výsledné terapii potom ztroskotá většina přesně definovaných postupů typu recept z kuchařky. Mnohem více je to orchestr, který se snažíme naladit, nebo obraz, který se snažíme namalovat – jeden nástroj či jedna barva nám k tomu prostě nestačí. Proto, milé kolegyně a klientky, prosím, zkusme se oprostit rychlých řešení a doporučených postupů. Doporučení na skvělého terapeuta či terapeutku je důležité, protože nás dříve či později dovede do péče toho člověka, kterého náš systém skutečně potřebuje. Dovolme si být nároční a nespokojení a poslouchejme potřeby nás samých – nikde není řečeno, že ten člověk, co pomohl tisícům lidí přede mnou, bude vyhovovat potřebám mým. A stejně je to se zaužívanými terapeutickými postupy.


Často se mi stává, že mi volá těhotná žena, že dostala tip od své porodní asistentky či duly nebo kamarádky (případně, že někde četla), že mobilizace kostrče přes konečník zlepší průběh porodu, ať si tedy na tuto proceduru kolem 38. týdne zajde. Zajímavé je, že stejná žena, která doporučila mobilizaci kostrče, nedoporučí nástřih hráze či rovnou císařský řez – to přeci také zlepší průběh porodu, ne? Zdají se vám tyto postupy příliš rozdílné na to, aby se daly srovnat? Pojďme se podívat podrobněji.

Všechny tři postupy bývají ženám v různé míře doporučované, všechny mohou být reálně potřebné (zde by mne mohly lépe opravit duly a porodní asistentky, zda je tomu tak i v případě nástřihu), všechny tři jsou svým způsobem traumatizující pro tělesný systém. Je mi jasné, že způsobení traumatu v případě císařského řezu a nástřihu je pro všechny snadno čitelné – oddělení měkkých tkání od sebe, bolest, nutnost hojení, jasně definovatelný diskomfort... Dále je mi jasné, že spousta fyzioterapeutek (a fyzioterapeutů) pracujících s metodou Ludmily Mojžíšové je nyní tímto přirovnáním pobouřena. Ráda bych zdůraznila, že nijak neodsuzuji práci a metodiku Ludmily Mojžíšové. Samotná metoda je totiž mnohem víc než jen mobilizace kostrče a dívá se na svého klienta také jako na celek – doporučuje cvičení, uvolnění měkkých tkání a až poté mobilizaci (a to nejen kostrče!). Také opravdu velmi záleží na povaze samotného terapeuta – jsou tací, kteří s touto metodou umí krásně pracovat, budují důvěru a (terapeutický) vztah s klientem, takže pak tělesný systém tento intimní zákrok nevyhodnotí jako trauma. Co mne irituje, je jednorázová mobilizace, doporučená jako univerzální všelék pro hladký porod bez jakýchkoli souvislostí či návazností. Zkusme společně nahlédnout na mobilizaci kostrče podrobněji.


Naše tělo je síť různých struktur, které jsou ve vzájemné provázanosti, a tedy vztahu. I laikovi je jasné, že kůže obaluje a chrání povrch celého těla, že dvě kosti spolu v kloubu komunikují, že pohyb je umožněn prací svalů. Tělo obsahuje mnohem více rozdílných tkání a jejich propojení může unikat i největšímu odborníkovi. Popis jednotlivých částí a jejich vzájemné působení by rozsahově zabralo spoustu knih. Můžeme si vzít jednoduchý model – pružné prostěradlo napnuté na matraci (doporučuji vyzkoušet). Pokud zatáhnu v levém dolním rohu a udělám na látce pomocí ruky či provázku suk, napětí vláken se rozběhne po celé ploše matrace v různé míře. V případě, že by prostěradlo cítilo bolest či diskomfort stejně jako my cítíme v těle, mohlo by pociťovat nepříjemné pocity, například ve svém středu. S bolestí uprostřed své plochy by šlo prostěradlo k odborníkovi, ten by si všiml napětí v této části a jako řešení by navrhl tuto oblast protáhnout. Protažení by mohlo přinést úlevu, ale řešilo by problém? Ne, protože stále máme v levém spodním rohu ten suk. V případě našeho modelu prostěradla by větší zatažení v jiné části látky většinou vedlo k tomu, že se suk rozváže, pokud není dost pevný, nebo pokud suk pevný je a my použijeme velkou sílu, vyrobíme větrací otvor. Naše tělo však má obranné mechanismy, které by naopak vedly k většímu stažení onoho suku či vytvoření dalšího suku někde jinde v těle ve snaze kompenzovat další nároky tvořené napětím. Takto vzniká nabalování traumat. Každý má vnímání svého těla individuálně citlivé. Zatímco jeden člověk přijde již s malým součkem, jiného začne bolet tělo až při deseti sucích různě umístěných po těle. Toto je první argument, proč nepracovat pouze v jednom místě.


Další možnou příměrou by mohla být návštěva zubaře s bolavým zubem. Tuto variantu prosím berme s velkou nadsázkou. Bolí mne zub, navštívím zubaře, zubař zub rozvrtá, vyčistí kaz a zaplombuje, po zaplacení jdu domů. Od zubu mám po odeznění bolesti z vrtání pokoj, ale mám bolavé žvýkací svaly – nějakou dobu jsem musela mít otevřená ústa, takže tyto svaly dostaly celkem velkou zátěž a zareagovaly stažením. Pokud mám dobrou regeneraci, i toto odezní. Pokud nemá tělo optimální podmínky na regeneraci, z napjatých žvýkacích svalů jsou moc „hezké“ bolesti hlavy, zablokovaná krční páteř, či jen bolesti ve skloubení čelisti, případně problémy s ušima. Řetězení problémů může jít i dál, ale tuto oblast si dokáže představit každý a možná jsme ji někdy i pocítili na vlastním těle. Obdobně jako ošetření zubu může mít důsledky jinde v těle, ošetření kostrče ovlivní další tkáně, a tedy i části těla. Tady zmíním, že v některých případech je ošetření kostrče velmi žádoucí právě pro jiné struktury těla (stejně jako odstranění kazu u zubaře je jasná indikace). Z mých zkušeností se ale jedná pouze o malé procento případů. Možná bychom zde mohli vidět i podobnost s přistoupením k císařskému řezu, pokud není tento postup nadužívaný, ale skutečně oprávněně zvolený v zájmu záchrany života, je tato metoda (byť traumatizující) benefitem pro daný tělesný systém.


Zatím jsme se pohybovali v úrovni tělesné, nyní se podívejme na vyšší level – na naše emoce a psychiku – mocní hybatelé světem. Obecně se ví, že existují skupiny emočních svalů: obličejové svaly, šíjové svaly, vzpřimovače páteře, hlavně v oblasti beder, a pánevní dno; osobně bych do této skupiny zařadila ještě bránici a dle nových poznatků také iliopsoas (bedrokyčelní sval). Tyto skupiny svalů podléhají nejvíce řízení z limbického systému, což je seskupení částí v mozku zodpovídající za naše emoční a sociální chování. Jen pro zajímavost – emoční mozek je starší než rozumový mozek, ale jejich působení na fyzické tělo je vždy v určité spolupráci. Vraťme se k onomu dobře myšlenému doporučení odborníka na mobilizaci kostrče přes konečník. Představa, že nám někdo strká prst do míst, kde slunce nesvítí, v nás vyvolá určitou emoční odpověď. Pravděpodobně to bude obava, tato obava působí v našich emočních svalech napětí. Limbický systém je přímo spojovaný i se sexuálními funkcemi a naše pánevní dno je velice intimní část našeho těla. Výsledkem emočního působení je stažení v dané oblasti, což můžeme nazvat určitou formou obrany. Toto se však děje na nevědomé úrovni. Náš logický mozek začne pracovat také – tuto (nepříjemnou) proceduru mi doporučil odborník, kterému věřím; dočetla/vygooglila jsem si, že tato metoda zlepšuje průběh porodu; daný výkon bude vykonávat vyškolený odborník… Výsledkem logického uvažovaní je, že situaci vyhodnotíme jako potřebnou a bezpečnou. Otázka je, co se však stane na fyzické úrovni těla, a zde odpověď není tak jasná. Příkladem by mohla být situace, kdy na nás nečekaně někdo bafne – emoční šok, který aktivuje zvířátko v nás k odpovědi boj/útěk/zamrznutí, tedy připraví napětí našich svalů k činnosti. Logika nám říká, že žádné nebezpečí nehrozí, ale u kolika z nás rozum převáží a uvolní napětí z těla?


Jsme zvyklí poslouchat rady odborníků a obzvláště my ženy jsme zvyklé podstupovat ne zcela příjemné vyšetření alespoň jednou ročně na gynekologii. Proč bychom tedy nezvládly i mobilizace kostrče? Nic v těle nejde oddělit od celku, vše souvisí se vším. Vstup v jedné části vyvolá reakci v jiných částech (suk na prostěradle). Vstupujeme-li do intimní zóny člověka, jeho podprahové systémy jsou v pozoru nehledě na to, jak si to vysvětluje jeho rozumová část mozku. Trochu ustoupím stranou a přiznám, že v některých případech skutečně mobilizace kostrče přes konečník výrazně u porodu pomohla. Obvykle to byly (zjednodušeně) dva případy: prvním byla strukturální příčina – pád na kostrč libovolně starý, kdy neexistoval jemnější vstup, který by kostrč uvolnil; druhým je psychika ženy, která tak silně věřila této metodě, že jí skutečně mobilizace pomohla (placebo efekt). Pak je zde ale podstatná skupina žen, u kterých tato metoda přinejmenším neměla význam. Když bychom se podívali na porod intuitivně a skutečně žensky, co bychom si přály? Ticho, klid, přítmí, minimum lidí a zásahů, přirozený průběh atd. V souhrnu by se dalo říci, že potřebujeme intimní a bezpečné prostředí, ve kterém se můžeme uvolnit. Naše hlava může opustit řešení tisíce věcí a naše tělo může pustit miminko ven. Co v reálu dostaneme je věc druhá.


Jistě se s ženami, které rodily i s odborníky, shodneme, že největší roli má psychické ladění jak ženy rodící, tak personálu, který může ženu příznivě i nepříznivě ovlivnit…. A to ještě před samotným začátkem porodu. Co vede zdravotníky k doporučení císařského řezu při nálezu pozice koncem pánevním? Co vede zdravotníky k rozhodnutí k nástřihu? Ať už zahrneme opodstatněné situace k těmto úkonům či nikoli, odpovědí na tyto otázky je STRACH. Strach o život ženy či miminka, strach z komplikací při porodu, strach z poškození, strach z možné žaloby, … V naší péči chybí důvěra, kterou bychom vložili v sílu matky i miminka a někdy i v sebe v pozici odborníka. Chceme vyloučit všechny možné komplikace, že zapomínáme na přirozené schopnosti a intuici. Porodní asistentka v jistých obavách posílá ženu na mobilizaci kostrče, porodník doporučuje nástřih a my fyzioterapeuti zapomínáme na celostní pohled nebo vstupujeme s příliš velkou silou či hrubostí. Ano, je fajn být skvěle zásobena informacemi. Ano, jsou situace, kdy precizní zdravotnická péče se svými možnostmi zachraňuje životy. Ano, jsou situace, kdy mobilizace, tedy užití větší síly a hrubosti, má své místo. Ale jemným přístupem, nasloucháním, důvěrou ve vlastní síly klienta ve většině případů docílíme lepšího výsledku. Pokud i v tomto případě potřebujete příklad – už se vám někdy fyzicky ulevilo jen tím, že jste se se svým problémem nahlas svěřili druhé osobě?

173 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše